I když je život pes, tvoření nám dává křídla

Dlouho jsem váhala jestli mám tento článek napsat. Svůj příběh jsem už sepsala, ale pořád mám takový pocit, že to hlavní v něm chybí. O to chybějící poselství se s Vámi chci dnes podělit.

Jak začíná pohádkový příběh? … bylo nebylo, ale to už znáte z mého příběhu. Já se posunu o kousek dál. Psal se rok 2002 a já jsem měla jet za kamarádkou do Prahy, ale z důvodů demonstrací, které se ten víkend v Praze konaly, jsem jen vyrazila autobusem ke své paní kadeřnici.

Když jsem se autobusem vracela zpátky domů, zůstali jsme stát v zácpě kvůli dopravní nehodě. Když jsem konečně odcházela z autobusového nádraží přes přechod směrem k domovu, najednou jsou ucítila ostrou bolest v kolenou, motala se mi hlava, bolely mě obě ruce a nějaký muž mě sbíral ze silnice … co bylo mezi tím si nepamatuji, jen ostré světlo a nic …

Až od policie jsem se dozvěděla, že mi chyběl jeden, doslova jeden pitomý krok, a byla bych v bezpečí na chodníku. Řidič auta nespíš doufal, že stihnu přejít po přechodu na druhou stranu a vůbec se neobtěžoval sundat nohu z plynu … jediné, co mu mohu přičíst k dobru, je to, že mě naložil do auta a odvezl do nemocnice, která byla od nádraží asi 5minut jízdy. Možná ani dodnes netuší, že jednomu člověku doslova změnil život.

Ještě, že mám doktora humoristu …

Skončila jsem se zlomenýma rukama, pomlácenými koleny a sešitou hlavou. Podle doktorů jsem neměla mít žádné větší zdravotní následky. Jo, to se docela spletli. Jak šel čas, začaly mě z rukou vypadávat věci, brněly mě prsty a nešly pořádně ohýbat. O bolesti radši mluvit nebudu. Člověk se utěšoval, že to nic není, že je to změnou počasí. Nakonec jsem se srdcem v krku šla na ortopedii.

Pan doktor se podíval na rentgeny a prohlásil: „Paní Štanglerová, co si budeme povídat, jsme tuším stejný ročník, ale ty Vaše ruce jdou léčit už jenom kremací“, humorista jeden. Myslel to tak, mám ruce ve stejném stavu, jako osmdesátiletá babička. Pan doktor je svéráz, ale je podobné nátury jako já. Verdikt artróza od zápěstích až po prsty. „S tím nic moc dělat nejde, ale ten palec na levé ruce vylepšíme o umělý kloub. Tak se mějte hezky a uvidíme se na jaře.“ Opravdu na jaře jsem dostala umělý kloub.

„Trpělivost, růže přináší …“

Já levák přeučený na praváka, to byla výzva. Nechtěla jsem skončit jen u hrubé motoriky, jak mi věštil pan doktor. Vybičovala jsem se. Většinu věcí jsem se musela učila znovu. Já jsem už od narození velký puntičkář, pečlivka a na vše, co jsem kdy udělala muselo být na 100% ze všech stran perfektní.

Když jsem ušila jen o 1 milimetr křivý steh, byla jsem schopná ho několikrát vypárat. Teď jsem strávím třeba 5 minut navlékáním jehly. Tašku už neušiji za hodinu, ale trvá to i několik dní. Největší zkouška pro mě bylo a je naučit se žít s tím, že to prostě vyžaduje trpělivost a že to už nikdy nebude jako dřív.

Pořád jsem stekloun a dost tvrdohlavý beran. Když nemám svůj den, tak i teď létají věci od šicího stroje několikrát přes celou kuchyň. Když nejde dělat jedna věc, mám nachystanou jinou. Mám rozdělaných několik projektů a dodělávám je podle momentálního zdravotního stavu.

„Nezapomeňte … „S úsměvem jde všechno líp“.

Věřte mi, že tvořit rukama může opravdu každý. A věty typu, mám levé ruce nebo nemám na to talent, je jen pouhá výmluva. Když to nevyzkoušíte, tak nikdy nezjistíte jestli Vám to jde nebo ne. Ze začátku může třeba obrázek vypadat jako, že ho nakreslilo malé dítě, ale to jen proto, že nikdo nevidí ten příběh za ním. Není důležitý výsledek, ale hlavně radost z tvoření. Stačí si uvařit kávu, pustit si oblíbenou hudbu a začít …

Velká pravda je, že člověk to musí zkoušet znovu a znovu a nevzdat to hned na začátku… a další důležitá rada, obklopte se lidmi, co Vás inspirují a dodají Vám odvahu jít dál. Najděte si spřízněnou duši.

Mějte se hezky a doufám, že si vyzkoušíte nějaký můj návod.