Konečně nastal čas si vyzkoušet malování na kamínky, i když boom malování na kamínky už je dávno pryč, ale já to tak mám se vším. Na procházce jsem si pár kamínků nasbírala a těšila jsem se až začnu. Co na tom může být těžkého, vždyť maluji celý život. Myslela jsem si, že bude rychlý návod, ale to jsem se pěkně přepočítala.

Kdyby to někdo natáčel, byla by z toho báječná groteska. Ruce se rozhodly, že nebudou spolupracovat. V ruce se mi klepal štětec, každou chvíli mi upadl v nejmíň vhodnou dobu kamínek. Byly chvíle, kdy bych potřebovala alespoň další dvě ruce. Není jednoduché tvořit a zároveň se u toho fotit. Vrchní fotografka odjela na prázdniny k babičce, tak jsem na vše byla sama.

Když jsem konečně na kamínky roztřesenou rukou namalovala pruhy, hotové dílko vypadalo, jako obrázek od dítěte. Byla jsem naštvaná. Na protest jsem kamínkové rybky šoupla i s plechem, na kterém jsem je kreslila do sklepa, abych je neměla na očích.

Pokud někdy máte pocit, že dneska nemáte svůj den, nebojte se, nejste v tom sami. Druhý den jsem vytáhla rybky ze sklepa a zjistila jsem, že nejsou až tak hrozné. Někdy chce odstup od práce, aby dílko člověk viděl v jiném světle.