Do mysli se mi vkrádá vzpomínka na babiččinu verandu, kde byla to na první pohled obyčejná skříňka, která ale ukrývala neuvěřitelný poklad – šlapací stroj značky Lada. Magicky mě přitahoval a já jsem z celého srdce toužila umět na něm šít. Jednoho dne jsem sebrala odvahu a poprosila babičku, jestli by mě nenaučila na stroji šít. Usmála se a souhlasila. Ze všeho nejdřív jsem se musela naučit šlapat na šlapacím stroji.
To byla zábava! Dnes lidé chodí do posilovny na běžící pás, ale já jsem už tenkrát měla posilovnu doma. Šlapala jsem na stroji. Marně vzpomínám, kolik mi mohlo být let. Byla jsem teprve na prvním stupni základní školy, ale musela jsem už být dost vysoká na to, abych dostala ze židle na šlapku u stroje. Babička mi na staré prostěradlo nakreslila čáry a já se začala učit šít rovně. Moc mě to bavilo, protože jsem si připadala jako závodník formule jedna. Nastupovala jsem na start pokaždé s novým autem (jiná barva nitě) a čekala mě nová závodní dráha (nová čára), kterou jsem musela zdolat.
V ten moment se to stalo …
… v ten moment se zrodila láska na celý život. Nejprve jsem s babičkou šila utěrky nebo povlaky na polštářky. Prvním kusem oblečení, který jsem ušila, byla červeno-bílá kostkovaná zástěra pro babičku. Ačkoli nebyla dokonalá, babička ji milovala.
Moje dětství bylo spojeno s nitěmi a barevnými látkami. Moje maminka totiž šila také. Měla kufříkový stroj značky Veritas. Vyrůstala jsem obklopená šicími stroji. S maminčinou pomocí jsem začala víc šít oblečení na sebe. Vzpomínám si, že to bylo jednoduché tílko, šortky nebo dlouhá, červená kolová sukně. Pořád mám ale schovaná některá čísla časopisu Burda v ruském nebo českém jazyce. S maminkou jsme sedávaly nad časopisy a přemýšlely, co hezkého si ušijeme. Když se dnes podívám na obálky těchto časopisů, vím přesně, jaké v nich byly střihy.
Vyrážím na dalekou cestu
Střihy, nitě a látky byly pořád se mnou, ať mě vítr zavál kamkoliv, dokonce až do Anglie, kde jsem pracovala jako au-pair. Srdce holčičky z hostitelské rodiny jsem si získala šitím šatů na početnou Barbie rodinku. Když si vzpomenu na moji první návštěvu místní galanterie, na můj šok, který jsem tam zažila, musím se usmát. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. V Anglii bylo naprosto normální, že člověk bez problémů sehnal zip a knoflíky ve stejné barvě. Když jsem odjížděla domů, byl můj kufr o dost těžší.
Jelikož jsem měla a stále mám, potřebu se vzdělávat v oboru šití, našla jsem si na internetu roční kurz Dámská krejčová. O víkendech jsem jezdila vlakem do Prahy na kurz k paní Ireně Čihákové. Sešly jsme se tam parta skvělých ženských a i díky nim to byl nezapomenutelný zážitek.
Osud člověk nezmění
Pamatuji si, že jednou měl můj vlak zpoždění a já jsem přijela na kurz jako poslední. Paní vyučující se mě ptala, jestli by mi nevadilo, že budu šít na šlapacím stroji. Co myslíte, že jsem odpověděla? Nevadilo. Některé věci jsou si prostě souzené a tvoří nesmrtelnou dvojici. Proto mi na půdě dodneška spí babiččin šlapací stroj …
Jmenuji se Andrea Štanglerová, mojí vášní jsou ruční práce a lidové řemeslo. Zvu Tě do svého „kouzelného králoství“, kde necháš starosti všedního dne zmizet jako mávnutím motýlích křídel při objevování nových technik a nápadů na handmade tvoření. inspirace na hračky a aktivity pro děti nebo jen tak povídání z ateliéru. Můj příběh si přečtete zde >>