Magické světlo svíček aneb moje cesta za vlastní výstavou

Co Vás napadne při slově „svíčka“ … ? Pro mě představuje teplo domova, maják v bouři, plamínek naděje, romantickou večeři nebo vzpomínku na smrt milovaného člověka, ale většina z nás má toto slovo spojené s Vánocemi a zářícím vánočním stromečkem.

 

Zajímá Vás, jak jsem se dostala k výrobě svíček? Za všechno může paní Iva Prošková  a Vzdělávací spolek uměleckých řemesel v Praze. Do spolku jsem už předtím jezdila na kurz „Malování na hedvábí“ a věřte mi, že výrobou svíček můj zájem o řemesla neskončil.

Marně vzpomínám, kdy jsem se rozhodla, že si uspořádám výstavu svíček. Možná to byla jen náhoda, možná za to může můj manžel, když mi řekl, že v informačním centru jeho rodného města Jablonné nad Orlicí. Taková nabídka nešla odmítnout. Není problém, uspořádám si výstavu, co by se všechno mohlo stát ???

To byla doba. Byla jsem mladá, sebevědomá a nic nebylo problém. Teď bych už tak klidná asi nebyla. Vyšilovala bych, že se to nedá stihnout, že svíčky jsou příšerné, že to budou vyhozené peníze nebo dokonce že to bude naprostý propadák.

Tenkrát jsem dost experimentovala. Základní informace jsem měla z kurzu a další jsem hledala na netu nebo v knížkách. Jednu mi dokonce přivezla sestřenka z Francie a vůbec mi nevadilo, že byla psaná ve francouzštině. V knize „Et si j´apprenais … Les Bougies“ jsem poprvé viděla perfektně zpracované fotonávody krok za krokem, takže člověk který neuměl daný jazyk pochopil, jak se svíčka vyrábí, ale musí už mít zkušenosti s výrobou svíček.

Výroba svíček na výstavu bylo jedno velké dobrodružství. Moc jsem si to užila. Když si teď zpětně prohlížím fotky svíček nebo návody krok za krokem vytištěné jako plakáty, které výstavu doplňovaly, vidím nedokonalosti a chyby. Alespoň vím, kde se mám do budoucna zlepšovat. Pořád je lepší „nedokonalé něco než dokonalé nic“.

Podělím se s Vámi o pár vtipných momentů z příprav:

Parafín jsem rozpouštěla v plechovkách ve starém hrnci v malém kuchyňském koutku v mé garsonce. Nikdy bych neřekla, že mám levé ruce … a co se nestalo. Ani netuším, jak a z ruky mi vyklouzla plechovka plná horkého parafínu z ruky. Měla jsem pěkně navoskovaný sporák a lino na podlaze v kuchyňce.

Teď už se směji, ale v tu chvíli to moc veselé nebylo. Co šlo, to jsem odloupala pomocí nože, ale zbytek jsem musela odstranit pomocí žehličky a starých novin. Co byste si mysleli o člověku, kdyby Vám tvrdil, že o víkendu žehlil lino v kuchyni. Hold někdo má perfektně navoskované parkety a já měla lino …

Nějakým nedopatřením jsem si nevšimla v jakém formátu (jestli v pecičkách nebo tabulích) mi přijde objednaný parafín. Když mi pošťák předával balík se slovy: „Co v tom ženská máte? Je to těžký jako kráva“, tak jsem zpozorněla. Já bláhová si myslela, že každé kilo parafínu bude jedna tabule a ne že dostanu 5 kilo v jedné tabuli. Moji sousedé museli být hodně nadšení, když jsem tu tabuli rozbíjela sekáčkem na maso na malé kousky. Teď už vím, že není nad to si objednat parafín v pecičkách.

Jak se říká, do třetice všeho dobrého. Mám velké štěstí na skvělé lidi v mém okolí. Pátek před chystanou výstavou u mě byla kamarádka na kávě, aby mi pomohla zabalit vše potřebné. A co čert nechtěl, najednou vypadla elektřina.

Jako na potvoru jsem nemoha najít žádnou svíčku… „Tak já vezmu nějakou z krabice“, navrhla kamarádka. Jak vezme z krabice ???? V krabicích jsou přece svíčky na výstavu. Se úplně zbláznila. Prý alespoň otestujeme, jak dobře svítí. Žádné testování neproběhlo. Seděly jsme v pokoji asi dvě hodiny potmě.

Nastala sobota a já s manželem (v té době ještě s přítelem) odjížděla směr Jablonné nad Orlicí. V informačním centru se mě manželův kamarád ptal, kolik času budu potřebovat na přípravu výstavy, aby potom přišel zamknout budovu.

A já husa naivně odpověděla, že dvě hodiny budou stačit. Už jsem měla z focení svíček představu, jak je chci uspořádat. Přepočítala jsem se. Instalací jsem strávila skoro celé odpoledne a některé věci jsem ještě dodělávala v den výstavy. Poučení pro příště, udělat si časový harmonogram.

Nastal den „D“ 5. března 2006. Nějak jsem ani neměla čas na paniku, protože jsem od rána ještě chystala letáčky, vizitky a občerstvení na vernisáž. To slovo zní tak honosně. Měla jsem vernisáž své vlastní výstavy.

Zahájení bylo v 15:00. Jako první zpívaly malé děti za doprovodu klavíru a pak následoval můj projev. Atmosféra byla kouzelní a moje první výstavní odpoledne uběhlo velmi rychle. Nejkrásnější bylo sledovat nadšené návštěvníky, když si prohlíželi svíčky.

Pokud máte velký sen, běžte si za ním. Neznám lepší pocit, než když se vám podaří splnit si ho.

"Mojí vášní je šítí a handmade tvoření, jestli hledáte místo, kde můžete nechat starosti všedního dne zmizet jako mávnutím motýlích křídel, vítejte u mě na blogu." Můj příběh si přečtete zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.